Významní rodáci

Raškovický rodák, který prožil větší část života ve Skalici, je mezi historiky a národopisci považován za ojedinělého badatele. Již před 1. světovou válkou shromažďoval dokumenty o kulturním, politickém i společenském životě na Těšínsku, věnoval se studiu archívních dokladů, navštěvoval staré hospodáře, aby zaznamenal postupně zanikající zvyky, obyčeje, staré způsoby hospodaření, vyprávění o salaších. Své vlastivědné a historické články  publikoval nejprve v časopise Bezkydské besedy, které založil krátce před vypuknutím 1. světové války s krejčím Antonínem Matulou, později v historických a regionálních časopisech (Slezský sborník, Radostná země, Těšínsko, Studie o Těšínsku). Rodným Raškovicím věnoval v roce 1912 Památník, poprvé popisující historické události, školské poměry, významné osobnosti a přírodní poměry v obci a jejím okolí.

Ačkoliv Jaroslav Ludvík Mikoláš žil po mnoho let v sousední Skalici, věnoval rodné obci velkou pozornost. Dokumentoval lidovou kulturu, zapisoval koledy, písně, zvyky, publikoval podrobnosti o feudální hospodářství a postavení poddaných frýdeckého panství. Proto se jeho práce historická a národopisná stala inspirací pro vybudování Památníku obce.

Narodil se 1. 3. 1876 v rodině raškovického truhláře a majitele pily a jako nejstarší syn měl tento podnik také převzít. Více než o obchodní záležitosti se však zajímal o řezbářství a otec jej dal do učení na odbornou dřevařskou školu ve Vrbně pod Pradědem.

Tím získal základy umělecké práce se dřevem. Posléze své dovednosti rozvíjel v pražské sochařské a řezbářské dílně Josefa Krejčíka. Touha po uplatnění na dráze umělecké, narazila na otcův nesouhlas, ale přesto začal studovat ve Vídni na umělecko-průmyslové škole a v roce 1904 absolvoval vídeňskou akademii výtvarných umění. „Jeho tvůrčí horlivost byla vyznamenána přiznáním speciální školní ceny a odměněna stříbrnou medailí jako cenou dvorní," uvedl v jeho absolventském diplomu jeho učitel Karl Kundmann. Medaile byla přitom nejvyšším vyznamenáním  akademie, udělovaným jednou za tři roky.

Během studií se Skotnica stal mimo jiné autorem soch Historie a Pedagogika pro budovu místeckého gymnázia, pro místeckou spořitelnu vytvořil plastiky Pilnost a Spořivost. Jejich původní umístění je zachováno dodnes. K dalším jeho významným dílům patří například reliéfní práce „Oběť", zachycující smrt Jana Husa nebo sousoší „Obětování Izáka", jehož majitelem se stal Jan, hrabě z Harrachu.

Po ukončení studií hledal Josef Skotnica uplatnění doma, ale nakonec přijal místo profesora na odborné škole pro dřevařský průmysl v polském Zakopaném, kde vyučoval figurální řezbu. Tam se také oženil se spisovatelkou ze Starého Města u Frýdku Mářou Ostravickou-Moškořovou. Jeho osud pak ale poznamenalo rychle se rozvíjející revma a kostní tuberkulóza. Zemřel v říjnu 1920, ve věku 44 let v nemocnici Milosrdných bratří v Těšíně. K jeho dílu patří řada zajímavých dřevořezeb, reliéfů, plaket, bust a soch, z nichž některé jsou inspirovány také lidovou tvorbou a kulturou zdejšího kraje.

Přiblížení díla a života Josefa Skotnici, které je bezesporu pozoruhodné, můžete nalézt v Památníku Raškovic - stálé národopisné expozici historie obce a okolí.

Narodil se 28. ledna 1916 v Raškovicích manželům Leopoldu a Viktorii jako druhorozený syn. Rodiče se do Raškovic přistěhovali v roce 1912 z Frenštátu pod Radhoštěm. Otec byl jedním ze tří tkalcovských mistrů, kteří stáli u zrodu mechanické tkalcovny v naší obci. Rodina bydlela v továrním bytě čp. 209.

V letech 1928-1936 studoval Josef Těšínský na Reálném gymnáziu v Místku, po maturitě byl přijat na Vojenskou akademii do Hranic, kterou absolvoval v hodnosti poručíka letectva československé armády 14. 8. 1938. Poté byl přidělen k l. leteckému pluku T. G. Masaryka v Milovicích. Záhy po okupaci republiky, v dubnu 1939, za pomoci Jana Rybnera z Vyšních Lhot emigroval přes Polsko do Velké Británie. Aktivně se zapojil do našeho zahraničního odboje a jako pilot-stíhač 310. a 312. československé perutě RAF se účastnil letecké bitvy o Anglii i o Atlantik.

Po návratu do vlasti v roce 1945 byl velitelem vojenského letiště v Českých Budějovicích, a to v hodnosti plukovníka. Emigrace podřízených pilotů po únoru 1948 zapříčinila jeho degradaci a vyloučení z armády. Ve 32 letech začínal jako dělník v Jihokovu České Budějovice. Postupně si „rozšířil vzdělání" absolvováním odborného učiliště a následně střední průmyslové školy strojírenské. Podniku i Českým Budějovicím zůstal věrný až do konce svého života. Zemřel v 59 letech v roce 1975 a je pochován v Českých Budějovicích.